Historie Dražůvek

„Nevíme po čem chodíme, aneb i malé dědiny mají velké dějiny"

V roce 2011 oslavily Dražůvky výročí – 670 let od první písemné zmínky. Historie Dražůvek nebyla do té doby nikdy soustředěně zkoumána. Taky proč by to historiky zajímalo, takové malé hnízdo, že…

A tak jsme je oslovili sami a oni nám pomoc přislíbili. Začali jsme dávat dohromady střípky vědomostí o osadě zvané Dražovice, městečku, ležícím na jedné z částí uherské cesty, která přicházela podél Trkmanky z jihu, u Dražovic se dělila a mířila dále dvěma směry – jedním na severozápad k Brnu, druhým na severovýchod kolem hradu Cimburku ke Kroměříži. Co všechny staré majetkové listiny neopomínají zdůraznit je, že na této cestě se v Dražovicích vybíralo mýto, tudíž to nebylo městečko jen tak ledajaké… Bylo světským statkem, hlídala je panská tvrz i s hospodářským dvorem, konaly se zde pravidelné trhy. Městečko samo bylo dobře chráněno vodou z několika rybníků, na nichž stály dva mlýny. Mělo dokonce hrdelní právo, což už bylo cosi..! Zdá se, že středověk tu probíhal v čilém ruchu a obchod vzkvétal, než přišly husitské a po nich česko-uherské války. Tyto dvě smrště udělaly z Dražovic Dražůvky, ale nezlomily je. Znovu byly vybudovány, znovu ožily obchodem, ale pak nastala katastrofa – třicetiletá válka z městečka definitivně udělala malou ves a na tom už se nic nezměnilo.

To je jen velmi stručný popis faktů, která byla na začátku našeho hledání známa. A potom ještě jedna stará pověst, ale to byla opravdu JEN pověst…

Hledání tvrze

Mgr. Vratislavská, která pro nás zpracovávala dějiny středověku, na jedné pracovní schůzce navrhla: „Kdysi tady stávala tvrz, to je známá věc. Možná by nebylo špatné nechat si udělat letecké fotky, třeba by se aspoň nějaký terénní náznak objevil…“

Tak se i stalo. Při vhodném počasí nám piloti z Aeroklubu Kyjov naši dědinku z ptačího pohledu vyfotografovali. A najednou to, co z pohledu ze země vypadalo jako „guča“ trávy a rákosu dostalo tvar, a ne ledajaký…

Znovu jsme se vrátili do archivu ke kronikám, protože v nich bylo zapsáno něco, co by zvláštní útvary mohlo, byť velmi těžko uvěřitelným způsobem, vysvětlovat. Ty staré kroniky jsou dvě. Jedna školní, z roku 1888. Druhá, obecní, má datum prvního zápisu z roku 1922. Obě kroniky obsahují části, které jsou věnovány nejstarší historii. V obecní kronice je napsáno:

Opis z kalendáře, vydaného roku 1857:

„Četl jsem jedenkráte v jedné staré knize, že na tomto rozsáhlém místě, kde nyní kapři a štiky sem tam se prohánějí a salašníci (rákosníci) za jarního času po celé dny a noci švitořením svým obyvatele obveselují, totiž na místě nynějšího rybníka znamenité město (Dražejov) se skvostnými paláci, nádhernými chrámy a kláštery stávalo, které však následkem nešťastných v přírodě se vyskytujících událostí zahynulo. Na pastvisku vyskytující se pahrbek má býti pozůstatek někdejšího nádherného a pevného hradu, který za sídlo veliteli a panovníku toho města sloužil. Také i dosavadní pověsti mezi lidem tamějším kolující dosti o tom svědčí, a obyvatelé starší ještě vždy o některých okolních místech všelijaké bajky vypravují. Tak například prý za dávnějších časů na některých místech často buď peníze hořet – buď černou svini rýpat aneb cos jiného vídali.

Na přívrší Bečici, kdež se někdy nalézala skála, měl dle jedné pověsti bohatý klášter, dle jiné pak nádherný palác stávat, v jehožto sklepích peníze a poklady v bečicích uschovány byly (odtud snad pole to Bečicí nazvali), které prý tam často hořeti vidívali“.

Toto napsal v 19. století do zmiňovaného kalendáře písmák jménem Archlebský, který Dražůvky osobně znal a místní kronikář jeho slova ocitoval. Velká škoda, že nezmínil také název té staré knihy…

Prakticky totéž píše školní kronika v roce 1890:

„Na místě nynějšího rybníka mělo dle pověsti před nepamětnou dobou státi velké město Dražejov, jež pak neobyčejnou pohromou přírodní zaniklo.“

Kde vzal tuto informaci pan řídící učitel, nevíme. Zapsal ji dřív, než obecní kronikář…

A teď to hlavní, tedy kromě toho, že je to legenda více než zajímavá – letecké snímky z jara roku 2011 nám sice nedokázaly, ale přece jen naznačily, že by na staré pověsti mohlo být zrnko pravdy! Na polích v místě bývalého rybníka (zrušeného až na samém konci 19. století), která se pro vysokou vlhkost už nějaký čas neobdělávala, se objevily struktury, jejichž obrysy připomínaly spíše dílo lidských rukou než náhodný shluk vegetace. Takovýchto míst se objevilo hned několik a i když někteří tvrdili, že máme bujnou fantazii, rozhodli jsme se na ně podívat víc z blízka. Pomohla nám jedna firma z Brna, která námi vytipované úseky prošla s georadary a změřila anomálie, které půda vykazovala. Tehdy jsme měli radar nastavený na hloubku měření 2m, což dnes už víme, že bylo málo… Obrysy, vyznačené porostovými příznaky, se po vyhodnocení údajů opravdu vykreslily i pod georadarem. To bylo velmi povzbuzující a tak jsme zkušebně, za dohledu archeologů, zkusili do jednoho z těchto míst (teoreticky to měl být bývalý Vodní kopec, ovšem jeho lokalizace není jistá) kopnout. Potřebovali jsme totiž najít a opravit drenáže, tak jsme to spojili dohromady. Bohužel, bez výsledku. Po půl metru jsme narazili na takové množství vody, že výkopy se okamžitě zaplnily. Stejně jsme však zkušebně nechali prohrábnout zeminu do hloubky dvou metrů, výsledek byl stejný – voda, bahno z bývalého rybníka, žádný keramický střep, žádný náznak, že by v tomto místě někdy něco stálo. Zklamání jsme se nedokázali ubránit, aspoň že ty drenáže se nám podařilo opravit a znovu propojit až do potoka…

Teď už víme víc. Loni totiž bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že kdysi, nevíme kdy, došlo (směrem od dnešní státní silnice na Kyjov) k obrovskému sesuvu zeminy v tloušťce minimálně 4 metrů. Takže si měření na „Vodním kopci“ zopakujeme, tentokrát zaměříme antény o dost níž. Půdní sesuv totiž může naznačovat, že ta přírodní katastrofa, o které se obě kroniky zmiňují, tady možná opravdu kdysi proběhla… Necháme se překvapit.

Ale toto všechno byla od samého začátku jen jedna část. Ta druhá se odehrávala v šeru archívů a na stránkách všech možných knih, kde se autoři o Dražůvkách zmiňují. Tak jsme například v publikaci o městech a městečkách našli, že v původních Dražovicích stával kostel a fara! Následně to potvrdila Mgr. Vratislavská, která našla listinu zmiňující faráře z Dražovic ve 14. století. A zcela určitě to byl farář „od nás“, protože listina pojednává o soudním sporu vedeném s mužem ze sousední vsi. Nejedná se tedy o jinou obec stejného jména. Změna jména – to je vůbec jeden z největších problémů. Jak se předpokládalo a jak bylo nakonec opravdu zjištěno, při archivaci listin nikdo nepočítal s tím, že by se tak malá dědinka někdy mohla jmenovat jinak než dnes a tak jsou listiny patřící „našim“ Dražovicím uloženy u Dražovic, které se tak jmenují dodnes. Díky Mgr. Vratislavské například dneska prokazatelně víme, že jsme v roce 2011 slavili špatné datum první písemné zmínky – objevila totiž zápis, který mluví o „pánu na Dražovicích", Brunovi, už v roce 1340, tedy o rok dříve, než tohoto muže zmiňuje listina dosud považována za první, ta z roku 1341. Ono je takovýchto listin povíc, i mnohem starších, jejich příslušnost k nám je však potřeba nejdříve bez pochybností prokázat. A Bruno z Dražovic nebyl žádný troškař, je známo, že byl donátorem velehradského kláštera a dokonce tam byl na vlastní přání pohřben… Klášter byl však zničen husity, proto je dnes tak těžké cokoliv dohledat.

Vraťme se ještě k církevním stavbám – kostel měl zaniknout za česko-uherských válek, fara definitivně za války třicetileté. Tu nepřežila ani tvrz… Zmizely tedy v tu nešťastnou dobu všechny stavby, které připomínaly bývalou velikost Dražovic. Jen mlýny zůstaly, nebo snad byly znovu postaveny, potože byly neustále potřeba a rybník nikam jinam přestěhovat nešel, jak se to stalo se sídlem vrchnosti. Paradoxně se nám díky ocenění panství, potřebného pro „přechod“ majetku k novému majiteli dochovala cenná zpráva – finanční výnos z dražovského mýta, které je tak písemně doložené ještě roku 1622, což je opět zásluha naší spolupracovnice z kyjovského muzea.

Tohle všechno a ještě mnohem víc se tedy díky přípravě knihy zjistilo o druhém tisíciletí. A když půjdeme ještě víc pozpátku? Pak se dostaneme kromě místní legendy o ztraceném městě ještě k tomu, že ve třicátých letech 20.století byl při opravě polní cesty, údajně spláchnuté bouřkou, nalezen bohatě vybavený hrob keltského bojovníka z doby laténské, cca kolem roku 0. Muž byl pohřben s veškerou zbrojí, včetně meče a štítu. Místo nálezu však přesně neznáme. Hledání jehly v kupce sena…

Pan učitel Vrbas, známý ždánický rodák, ve své knize Ždánicko zmiňuje, že Dražůvky jsou nejbohatším archeologickým nalezištěm v okolí (psáno na začátku 20. století). Zřejmě tím myslel hlavně keramické střepy, popisuje jich spoustu druhů. Bohužel, od druhé světové války se už sběru archeologického materiálu v katastru obce nikdo nevěnoval a výstavbou tak zcela určitě bylo znehodnoceno a ztraceno mnoho pozůstatků minulosti.

Nutno říci, že tato lhostejnost byla alespoň částečně napravena a v současnosti někteří občané sbírají při polních pracech keramický materiál roztroušený po polích. Sice v menších zlomcích, protože mechanizace vykonala své, ale díky bohu za ně. Máme už tímto způsobem zastoupený dlouhý úsek minulosti – od kamenných industrií současníků neandrtálců, přes eneolit, dobu bronzovou, Kelty a Germány až po třicetiletou válku. Jen Velká Morava dosud chybí… ale nemůžeme mít všechno, že?

Zatím největší a nejzachovalejší části keramiky, mimochodem některé velmi krásně zdobené, byly objeveny loni při výkopu základů rodinného domu ve spodní části obce. Zajímavé je, že se na jednom místě našlo tolik historických období najednou. Od pravěku po začátek 17. století, jak rozdělili nálezy odborní archeologové z hodonínského muzea. Samotné zpracování nálezů teprve probíhá, nebudu tedy spekulovat o výsledcích. Jen o jednom mohu, ten už je písemně doložený chemickým rozborem odborného pracoviště University Palackého v Olomouci – struska, nalezená v tomtéž místě, pochází z procesu zpracování železa. Už nezjistíme, jestli z tavící pece nebo z kovárny, každopádně v historicky doložitelných časech se o žádné kovárně na uvedeném místě neví.

Dá se říct, že od doby, kdy se v obci o starých nálezech začalo mluvit, jich přibývá. Protože lidé si všímají a občas se jim v rukou z nějakého „šutru“ vyloupne kousek staré nádoby, který už bez povšimnutí nezahodí, ale předají dál. Za to jim všem budiž největší dík…

A také někomu, kdo se ukázal naladěn na stejnou vlnu a poradil nám, kde vzít na pokračování našeho hledání finance. Na začátku roku 2012 jsme, původně v úplně jiné záležitosti, navštívili v Kyjově agenturu Slovácko v pohybu. Slovo dalo slovo a pracovníci agentury byli, mírně řečeno, zaujati zájmem o vlastní historii. Na jejich doporučení jsme sepsali projekt pod názvem „Nevíme, po čem chodíme aneb i malé dědiny měly velké dějiny“.

Podali jsme si žádost o finanční podporu ve výši půl milionu korun, uspěli jsme a ke konci roku 2012 byla podepsána smlouva, na základě které můžeme dva roky za tyto peníze hledat, co nás tolik zajímá…

Všechno přichází tak nějak v pravý čas. V zimě 2012 nás agentura pozvala na přednášku o leteckém laserovém skenování terénu, která se konala v Muzeu Žarošice. Tato nová metoda se zdála být přímo stvořena pro naše účely! Na jaře 2013 jsme si tyto práce u Geodisu objednali a posléze skeny předali odborníkům spolu s leteckými fotografiemi našeho katastru… Výsledky hledání budou známy během roku 2014. Na těchto stránkách budeme o výsledcích pátrání průběžně informovat.

Co říct dál? Snad už jen jediné – přejme si hodně štěstí, třeba se zázraky dějí.

Kéž by.